Po střední škole jsem nastoupil do jedné firmy v severních Čechách jako obchodní zástupce. Když mi přišly první provize z prodeje, nestačil jsem se divit, kolik práce na ně člověk vynaloží a jak rychle to „nic“ utratí. Po roce a půl jsem se sbalil a vycestoval do Frankfurtu. Žil jsem tam osm let, živil se jako číšník a po večerech ještě hrával hostům na klavír. Po domově se mi stýskalo, ale v Čechách už pro mě nebylo místo. Po osmi letech jsem se vrátil, ale v Německu pracuju dál – jenže tak blízko, že můžu každý den dojíždět.

Do firmy, kde pracuju, jsem nastoupil přes agenturu jako skladník. Po půl roce mi firma nabídla, že mi zaplatí svářečák. Když jsem ho udělal, nabídli mi smlouvu přímo s nimi, přidali na penězích, z třísměnné pracovní doby udělali jednosměnnou a ze mě spokojeného zaměstnance.

Vystudovala jsem zdravotnickou školu s přesvědčením, že pomáhat lidem je mé poslání. To platí stále. Chci ale od práce něco víc než dobrý pocit. Přes portál Job Weasel jsem narazila na nabídku práce na pozici pečovatelky. Pomáhám klientům připravit jídlo i provést osobní hygienu a z každé návštěvy si odnáším pocit, že moje práce má smysl.

Rád bych si postavil dům, zasadil strom a nakonec i toho syna přivítal. Jenže s přítelkyní bychom se museli strhat, abychom si v Čechách na „normálních pozicích“ mohli dovolit hypotéku. Vyřešili jsme to prací v Německu. Dojíždíme každý den, sice dřív vstáváme, ale lépe se nám s německým platem dýchá.

S foťákem v ruce jsem už procestoval kus světa, ale nakonec si člověk vždycky uvědomí, že doma je doma. Jenže tam mám jako umělec svázané ruce. Nakonec jsem našel práci jako grafik pro jednu reklamku v Drážďanech.

Během studia na stavební fakultě jsem v rámci Erasmu odcestoval na dva semestry do Mnichova. Prostředí i práce v projekční kanceláři se mi zalíbili natolik, že jsem si už nechtěl hledat práci v Čechách. Dojíždět do Marienbergu je pro mě ideální, člověk totiž poznává svět, i když zůstává doma.